Po psychickém a fyzickém týrání jsme málem skončili na ulici

Můj příběh začal stejně jako u tisíce jiných žen. Potkali jsme se na škole, zamilovali se a já jsem ve svých třiadvaceti otěhotněla. Ačkoliv jsem věděla, že nikdy nebudeme milionáři, tak nějak jsem věřila, že se budeme mít dobře. Zlom nastal, když můj bývalý muž přišel o práci. V té době jsem netušila, že by to mohl být velký problém. „Vždyť je přeci šikovný, ten si práci najde hned,“ říkala jsem si, ale po čase se začal měnit. Namísto shánění práce se začal scházet s „kumpány“, kteří na to byli podobně jako on. Každý den se scházeli v hospodě a nadávali na všechny a na všechno. Hledali chybu vždycky někde jinde, jen ne u sebe.

Vracel se domů opilí a v takovém stavu, že na mě „vystartoval“ kvůli každé maličkosti. Jednou nebylo správně uklizeno, jindy nebyla dobrá večeře. Pokud jsem se jenom zmínila o práci, křičel na mě takovým způsobem, že to museli slyšet sousedé až v sedmém patře. Bylo mi trapně. Styděla jsem se, že můj manžel je „ochlasta“ a bez práce, ale pořád jsem tak nějak doufala, že se vše k dobrému obrátí. Vždyť nám přeci bývalo tak dobře.

Můj osobní zlom nastal jednoho dne večer, kdy jsem byla na skleničce vína s kamarádkami. Trochu jsme se zapovídaly, takže jsem domů přišla později než obvykle. On už na mě v kuchyni čekal a podle výrazu z jeho tváře mi bylo jasné, že si zase celý barák něco vyslechne. Ošklivě jsme se hádali, a protože mi víno asi dodalo kuráž, řekla jsem mu všechno, co si o něm myslím. Nejdříve začal strašně křičet, více než kdy předtím, a já se jenom modlila, aby můj syn Lukáš nepřišel do kuchyně. Na jeden z jeho výlevů jsem mu něco odvětila a v tu ránu jsem dostala facku, až jsem si myslela, že jsem přišla o oko. On se otočil a šel asi zpátky do hospody. A to byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, že to není ten milý člověk, kterého jsem tak milovala.

Facku jsem pak od něj schytala ještě několikrát, ale nebylo to nic v porovnání s tím, co se dělo po tom, co jsem mu řekla, že se stěhuji pryč a chci se rozvést. Začal s tím, že mi vezme Lukáška a už ho nikdy neuvidím, že má na soudě známé, že to jeho kamarádi zařídí a podobně. Neskutečně jsem se bála, že to může být pravda, ale zároveň jsem s ním v jedné domácnosti zůstat nechtěla. Odešla jsem ke kamarádce Janě, která naštěstí měla dost velký byt a dobré srdce. Občas na mě čekal dole u vchodu. Někdy sliboval, že se polepší, že si najde práci. Jindy zase vyhrožoval. Bála jsem se chodit do práce, na nákupy, kamkoliv. Vnitřně mě utěšovalo, že nechával alespoň Lukáše na pokoji, takže kdyby se mělo stát něco špatného, stane se to mně.

Po rozvodu mi Lukáše svěřili do péče a já doufala, že se zase postavím na vlastní nohy. Dostala jsem novou práci, takže jsem si spočítala, že s novým příjmem a alimenty od bývalého si mohu pronajmout hezký malý byt. První dva měsíce vypadalo všechno dobře. V práci se mi líbilo a bývalý mi dokonce platil včas. Doufala jsem, že se možná z mého odchodu poučil a teď se snaží dát svůj život dohromady, aby byl Lukášovi vzorem. Konečně jsem začínala mít pocit, že můj život jde správným směrem. Pak ale přišla krize, já přišla o práci a můj bývalý asi taky. Najednou nebylo kde brát. Sháněla jsem jakoukoliv práci, uklízení, mytí nádobí, cokoliv, ale protože nás bylo takhle propuštěných hodně, bylo nemožné něco nalézt. Po čase začal být můj bytný dosti odměřený, až jednou vybouchnul, že už toho má dost, že mu lidi přestávají platit a pokud mu do konce týdne nezaplatím, tak vymění zámky. Probrečela jsem snad dvě noci v kuse. Nevěděla jsem, kam s Lukáškem půjdeme, co budeme dělat. Naštěstí mi zase kamarádka Jana podala pomocnou ruku a já jí za to budu do konce života vděčná. Uvolnila mi jeden dětský pokoj, do kterého jsem se s Lukáškem nastěhovala.

Bylo to sice těžké období, ale já jsem se rozhodla, že se nevzdám. Naštěstí mi kamarádka po nocích dohlížela na Lukáška, takže já jsem mohla začít uklízet noční směny a později jsem si našla práci jako servírka. Peněz sice nebylo moc, ale mohla jsem Lukáškovi kupovat všechny potřebné věci do školy a zároveň přispívat kamarádce na nájem. Na samostatné bydlení to bez alimentů od bývalého prostě nebylo.

Po pár měsících jsem si našla dobře placené místo sekretářky a my jsme se mohli konečně odstěhovat do vlastního. Našla jsem si taky nového přítele, který bere Lukáška jako svého vlastního. Jeho skutečný otec se o něj vůbec nezajímá. Nakonec jsem si řekla, že když nechce Lukáška vidět, tak to je jeho věc, ale alimenty by platit měl. Začala jsem se o to více zajímat a s hrůzou jsme zjistila, že je možné alimenty získat jen tři roky zpátky! Zbytek se prý promlčuje, takže sečteno a podtrženo, z těch osmi let, co dluží alimenty, můžu získat jenom tři. Nejvíc mě na tom mrzí, že to je dost peněz, které prostě vyletěly komínem. Ale co, život jde dál. Budu po něm chtít alespoň za ty tři roky a do budoucna si na to dám pozor.

Když se teď na to zpětně koukám, tak se někdy divím, jak jsem to všechno mohla sama zvládnout. Asi jsme silnější, než si většina z nás myslí, takže holky, zatnout zuby, nepolevit a to štěstíčko si nás nakonec najde.

Pokud i vy nechcete již na nic čekat, začněte vymáhat alimenty co nejdříve: http://www.alimentydetem.cz